9. Potom vystoupili židé jako svědkové obžaloby.
10. Nato pak udělil místodržitel slovo Pavlovi. Ten řekl: „Vím, že náš národ spravuješ již delší dobu. Důvěřuji tvým zkušenostem a na svoji obhajobu chci uvést jen to, co si můžeš ověřit.
11. Před dvanácti dny jsem dorazil do Jeruzaléma jako poutník do svatyně.
12. Ani v chrámu ani v synagogách jsem za tu dobu nepronesl jediný veřejný projev, s nikým jsem nediskutoval a nikoho jsem nepodněcoval ke vzpouře.
13. Nic takového mi nemohou dokázat.
14. Rád se ovšem před tebou přiznávám, že sloužím Bohu našich otců podle způsobu, který oni považují za sektářství.
15. Věřím všemu, co je psáno u Mojžíše i proroků, a vyznávám naději na vzkříšení všech lidí z mrtvých, což ostatně hlásají i mnozí mezi nimi.
16. Tato víra mě zavazuje, abych se choval před Bohem i před lidmi podle svého nejlepšího svědomí.
17. Nyní se po několika letech vracím a nesu chudým svého lidu peněžitou podporu od křesťanů z jiných národů.
20. Ani velerada mi nedokázala žádný zločin.
21. Jediné, co jsem tam stačil říci, bylo: ‚Mám být souzen pro víru ve vzkříšení!‘“
22. Felix už sice o křesťanství něco věděl, ale přesto líčení odročil s tím, že musí ještě vyslechnout svědectví velitele Lysia.
23. Důstojníkovi pak nařídil, aby Pavla držel jen v lehkém vězení, kde by ho mohli jeho přátelé navštěvovat a posloužit mu.