2-3. a Tertullus přednesl obžalobu: „Slavný Felixi! Náš národ ti vděčí za mnoho; tvou zásluhou žijeme již tolik let v míru a pod tvou moudrou vládou se nám dobře daří. Mohl bych tě chválit mnohem déle, ale nechci si dělat nárok na tvůj vzácný čas.
15. Věřím všemu, co je psáno u Mojžíše i proroků, a vyznávám naději na vzkříšení všech lidí z mrtvých, což ostatně hlásají i mnozí mezi nimi.
16. Tato víra mě zavazuje, abych se choval před Bohem i před lidmi podle svého nejlepšího svědomí.
17. Nyní se po několika letech vracím a nesu chudým svého lidu peněžitou podporu od křesťanů z jiných národů.
18-19. Když jsem pak v chrámu podstupoval předepsané náboženské očišťování, nařkli mě někteří židé z Malé Asie, že jsem tam přivedl pohany. Nebyla to ovšem pravda a ty židy ani nevidím mezi žalobci. To oni způsobili srocení ve svatyni, ne já.
20. Ani velerada mi nedokázala žádný zločin.
21. Jediné, co jsem tam stačil říci, bylo: ‚Mám být souzen pro víru ve vzkříšení!‘“
22. Felix už sice o křesťanství něco věděl, ale přesto líčení odročil s tím, že musí ještě vyslechnout svědectví velitele Lysia.
23. Důstojníkovi pak nařídil, aby Pavla držel jen v lehkém vězení, kde by ho mohli jeho přátelé navštěvovat a posloužit mu.
24. Po několika dnech si dal Felix Pavla předvést v přítomnosti své manželky Drusilly, která byla židovka, a vyptával se ho na učení Ježíše Krista.
25. Pavel ochotně vykládal, ale když začal mluvit o otázkách mravnosti, sebeovládání a Božího soudu, bylo to Felixovi nepříjemné a přerušil ho: „Pro dnešek to stačí, zase si tě pozvu, až budu mít čas.“
26. Opravdu si pro Pavla často posílal a hovořil s ním, ale hlavně proto, že od něho čekal nějaký úplatek. Aby si usmířil židy, nechával Pavla i nadále ve vězení.