20. neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal -- a má naději,
21. že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí.
22. Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu.
23. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.
24. V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?
25. Ale doufámeli v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí.
26. A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se [za nás] přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.
27. A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté.