7. Říkal jsem si: Ať promluví dny, hojná léta ať oznámí moudrost.
8. Avšak je to duch v smrtelném člověku, dech Všemohoucího, který jim dává porozumět.
9. Nikoli velcí zmoudří, aniž starci porozumí právu.
10. Proto pravím: Poslouchej mě, ano, i já sdělím své poznání.
11. Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vašim rozumným řečem, dokud neprověříte ty výroky.
12. Pozorně jsem vás sledoval, avšak hle, Jób nemá, kdo by ho usvědčil, kdo z vás by odpověděl na jeho řeči.
13. Jenom neříkejte: Nalezli jsme moudrost: Ať jej odvane Bůh, ne člověk.
14. Jób své výroky nezaměřil proti mně a já mu nebudu odpovídat vašimi řečmi.
15. Zděsili se, už neodpovídají, došla jim slova.
16. Budu tedy předpokládat, že nepromluví, protože přestali a už neodpovídají.
17. I já odpovím svým dílem, ano, i já sdělím své poznání.
18. Neboť jsem plný výroků, duch mě svírá v mém nitru.
19. Hle, mé nitro je jako víno, které není otevřeno, praskne jako nové měchy.
20. Promluvím a uleví se mi; otevřu rty a odpovím.