12. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13. Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14. Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15. Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18. A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19. Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20. Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?