44. Když se ale zezadu přiblížila k Ježíši a dotkla se cípu jeho roucha, její krvácení ihned přestalo.
45. „Kdo se mě dotkl?“ ptal se Ježíš. Když se nikdo nepřiznával, ozval se Petr: „Mistře, davy se na tebe mačkají a tlačí…“
46. Ježíš ale opakoval: „Někdo se mě musel dotknout. Cítil jsem, jak ze mě vyšla moc.“
47. Žena viděla, že se to neutají. S rozechvěním přistoupila, padla před ním a pověděla mu přede všemi, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena.
48. „Dcero,“ odpověděl jí Ježíš, „tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji.“
49. Než to dořekl, přišel někdo z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Není třeba obtěžovat mistra.“
50. Ježíš to však zaslechl a řekl mu: „Neboj se, jenom věř. Bude zachráněna.“
51. Když pak vcházel do toho domu, nepustil dovnitř nikoho kromě Petra, Jakuba, Jana a rodičů děvčátka.
52. Všichni nad ní plakali a kvíleli, ale on řekl: „Neplačte! Neumřela, jen spí.“
53. Začali se mu vysmívat, protože věděli, že umřela.
54. On ji ale vzal za ruku a zvolal: „Děvčátko, vstaň!“
55. Tehdy se do ní vrátil duch a ihned vstala. Nechal jí tedy přinést něco k jídlu.
56. Její rodiče byli ohromeni, ale on jim zakázal komukoli říkat, co se stalo.