8. Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
9. Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
10. Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11. Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.
12. Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?
13. Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘
14. Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,
15. že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!