1. A Job pokračoval ve své promluvě:
2. „Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
3. kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou!
4. Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
5. kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě.
6. Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje.
7. Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal,
8. mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav,
9. přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa,
10. hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra.
11. Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
12. chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce.