2. Den co den mě prý hledají, mé cesty by rádi poznali! Jako národ, jenž se spravedlivě chová a neopouští zákony svého Boha, tak mě žádají o spravedlivé soudy, rádi by byli v Boží blízkosti!
3. Říkají: „Proč se postíme, když se na to nedíváš? Pokořujeme se hladem, a ty si toho nevšímáš?“ Jen se podívejte – v postní den si děláte, co chcete, všechny své dělníky ale honíte.
4. Vaše půsty působí jen sváry a rozbroje, vaše krutá pěst dopadá na druhé. Nemůžete se postit tak jako dnes, abyste byli vyslyšeni v nebi nahoře!
5. To že je půst, který se líbí mně? Den, kdy má člověk hladovět? Kdy má jak rákos hlavu naklánět a stlát si pytlem a popelem? Jak můžeš tohle nazývat postem, dnem, který má Hospodin v oblibě?
6. Není snad toto půst, který se líbí mě – uvolnit ty, kdo jsou v krutých okovech, rozvázat ty, kdo vězí v provazech, propustit utlačované jako svobodné, takže každé jho zlomíte?
7. Nemáš se raději s hladovým o chléb podělit, ubohým bezdomovcům svůj dům otevřít? Když vidíš nahého, nemáš jej přiodít, přestat být netečný k vlastním příbuzným?
8. Tehdy jak svítání tvé světlo vytryskne a tvé zdraví rychle rozkvete; tvá spravedlnost tě bude předcházet a Hospodinova sláva tvé řady uzavře.
9. Tehdy zavoláš a Hospodin vyslyší tě; o pomoc vykřikneš a řekne: Jsem zde! Když ze svého středu útlak odvrhneš, ukazování prstem a řeči zlé,
10. hladovému když se štědře nabídneš a nasytíš duše ztrápené, tehdy tvé světlo vzejde v temnotě a tvá noc bude jako poledne.
11. Tehdy tě Hospodin stále povede, nasytí tvou duši i v zemi vyprahlé a tvým kostem dodá na síle. Budeš se podobat zavlažené zahradě, budeš jako pramen, jehož voda nevyschne.