17. Tvoji stavitelé už k tobě spěchají, ti, kdo tě bořili a ničili, jsou pryč.
18. Pozvedni oči, jen se rozhlédni – ti všichni se shromáždili, aby k tobě šli. Jakože jsem živ, praví Hospodin, všechny si je připneš jako ozdoby, jako nevěsta se jimi okrášlíš.
19. Ano, tvé trosky a tvé sutiny a rozvaliny tvé krajiny budou teď přeplněny obyvateli a daleko budou ti, kdo tě hubili.
20. Ještě ti řeknou – sama to uslyšíš – synové ve tvé bezdětnosti zplození: „Je mi tu těsno, uhni mi, ať se tu zabydlím.“
21. Tehdy si v srdci pomyslíš: „Kdo mi je porodil? Byla jsem přece bezdětná a neplodná, odstrčená a vyhnaná – kdo všechny tyhle vychoval? Byla jsem opuštěná v samotě – kde všichni tihle vzali se?“